Historie ostrovního areálu

V první polovině 17. století na ostrově v rybníku Portz vyrostl letohrádek s květinovou výzdobou a lesní zahradou. Tento ostrovní areál, přístupný po dlouhém cihlovém mostu a s městem Mikulov propojený dva a půl kilometru dlouhým oboustranným stromořadím, byl mimořádným architektonickým dílem své doby. Ještě koncem 19. století byl historiky označován za krajinářský klenot jedinečné krásy. Areál byl obklopený zahradami a kultivovanými porosty a představoval místo potěšení, oddechu a reprezentace mikulovských dietrichsteinských knížat.

Dnešní poloostrov, byl dříve ostrovem, zvaným podle rybníka Portz (či Tichý ostrov). Vodní hladina, která se tehdy kolem něj rozprostírala, měla vzhledem k dnešní rozloze rybníka zhruba dvojnásobnou plochu. V urbáři z roku 1629 je stavba letohrádku nazývána Lusthaus, byla opatřena bastionovým ohrazením, a protilehlé objekty provozně obytné zástavby byly původně spojeny s letohrádkem podzemní chodbou. Tento „rajský“ ostrov byl s pevninou spojen náročnou mostní stavbou o mnoha cihlových obloucích, která byla donedávna téměř zcela zapomenuta. Jako rozlehlý komplex obehnaný zdí s nárožními bastiony je zdejší soubor staveb zachycen také na prvním vojenském mapování z let 1764–1768 a zahrnoval kromě ostrovního letohrádku také na břehu umístěné sádky s rybárnou.

Zlatá éra celého areálu s letohrádkem byla náhle ukončena roku 1872, kdy v důsledku zavedení železniční trati do Mikulova byl rybník vysušen, a most tak ztratil svůj význam. Nadále však sloužil jako přejezd přes Rybniční potok. I když byl později rybník v severním okolí ostrova obnoven, železniční trať, která nedovolila jeho zaplavení v původním rozsahu, učinila z jeho jižní části pouze mokřadní les a louku. Ostrov se stal poloostrovem a v podstatě nepotřebný most pozbyl údržbu. Jedině díky dnes již nenapodobitelné kvalitě cihel zručných mikulovských cihlářů 17. století se stavba dochovala dodnes. Vzhledem k nepřístupnosti celého území po 40 totalitních let přišla současná rekonstrukce, provedená v letech 2019–2020, na poslední chvíli.

Přibližně po 250 letech začal postupný úpadek lokality. Stalo se tak v důsledku vysušení rybníka Portz (1855), a také v souvislosti s realizací železnice (1872). V polovině 20. století byl rybník ve své severní části částečně obnoven (dnešní Nový rybník). Poloostrov byl udržován až do začátku druhé světové války, jak potvrzuje zápis z roku 1937 (Haimatbuch Nikolsburg) o vzácné návštěvě z anglického Windsoru. Nebylo to poprvé, co Dietrichsteinové přijímali na ostrově významné evropské panovníky, bylo to však naposled. V roce 1938 pobýval na ostrově již pouze správce a po roce 1945 se celé území stalo součástí střeženého pohraničního pásma. V roce 1995, tedy až po zpřístupnění tohoto území, byl letohrádek i se svým areálem prohlášen za kulturní památku. Postupná oprava letohrádku začala v roce 2003 a probíhá dosud. Nyní je letohrádek v rukou soukromých majitelů.