Kulturní krajina Mikulovska zažila v období pozdní renesance a raného baroka neobyčejnou aktivitu. Rybniční nádrže a drobné vodní toky jižně a východně od rezidenčního města Mikulova byly propojeny do velkolepé krajinářské soustavy, jejímž sjednocujícím prvkem byla voda. Rybniční kaskády, koryta potoků a náhonů, mlýny a rybárny, aleje a sady, mosty a letohrádky vytvářely až magicky působící krajinu.
V první polovině 17. století na ostrově v rybníku Portz vyrostl letohrádek s květinovou výzdobou a lesní zahradou. Tento ostrovní areál, přístupný po dlouhém cihlovém mostu a s městem Mikulov propojený dva a půl kilometru dlouhým oboustranným stromořadím, byl mimořádným architektonickým dílem své doby. Ještě koncem 19. století byl historiky označován za krajinářský klenot jedinečné krásy. Areál byl obklopený zahradami a kultivovanými porosty a představoval místo potěšení, oddechu a reprezentace mikulovských dietrichsteinských knížat.
Dnešní poloostrov, byl dříve ostrovem, zvaným podle rybníka Portz (či Tichý ostrov). Vodní hladina, která se tehdy kolem něj rozprostírala, měla vzhledem k dnešní rozloze rybníka zhruba dvojnásobnou plochu. V urbáři z roku 1629 je stavba letohrádku nazývána Lusthaus, byla opatřena bastionovým ohrazením, a protilehlé objekty provozně obytné zástavby byly původně spojeny s letohrádkem podzemní chodbou. Tento „rajský“ ostrov byl s pevninou spojen náročnou mostní stavbou o mnoha cihlových obloucích, která byla donedávna téměř zcela zapomenuta. Jako rozlehlý komplex obehnaný zdí s nárožními bastiony je zdejší soubor staveb zachycen také na prvním vojenském mapování z let 1764–1768 a zahrnoval kromě ostrovního letohrádku také na břehu umístěné sádky s rybárnou.
Zlatá éra celého areálu s letohrádkem byla náhle ukončena roku 1872, kdy v důsledku zavedení železniční trati do Mikulova byl rybník vysušen, a most tak ztratil svůj význam. Nadále však sloužil jako přejezd přes Rybniční potok. I když byl později rybník v severním okolí ostrova obnoven, železniční trať, která nedovolila jeho zaplavení v původním rozsahu, učinila z jeho jižní části pouze mokřadní les a louku. Ostrov se stal poloostrovem a v podstatě nepotřebný most pozbyl údržbu. Jedině díky dnes již nenapodobitelné kvalitě cihel zručných mikulovských cihlářů 17. století se stavba dochovala dodnes. Vzhledem k nepřístupnosti celého území po 40 totalitních let přišla současná rekonstrukce, provedená v letech 2019–2020, na poslední chvíli.
Přibližně po 250 letech začal postupný úpadek lokality. Stalo se tak v důsledku vysušení rybníka Portz (1855), a také v souvislosti s realizací železnice (1872). V polovině 20. století byl rybník ve své severní části částečně obnoven (dnešní Nový rybník). Poloostrov byl udržován až do začátku druhé světové války, jak potvrzuje zápis z roku 1937 (Haimatbuch Nikolsburg) o vzácné návštěvě z anglického Windsoru. Nebylo to poprvé, co Dietrichsteinové přijímali na ostrově významné evropské panovníky, bylo to však naposled. V roce 1938 pobýval na ostrově již pouze správce a po roce 1945 se celé území stalo součástí střeženého pohraničního pásma. V roce 1995, tedy až po zpřístupnění tohoto území, byl letohrádek i se svým areálem prohlášen za kulturní památku. Postupná oprava letohrádku začala v roce 2003 a probíhá dosud. Nyní je letohrádek v rukou soukromých majitelů.
Předpokládaným zakladatelem ostrovního areálu byl František kardinál Dietrichstein, který tak učinil někdy po převzetí rodové mikulovské domény po smrti svého bratra Maxmiliána roku 1611. Z roku 1629 se dochoval opis urbáře mikulovského panství, který Portz na více místech zmiňuje. Předchozí urbáře žádný panský areál na Portzu neznají. Dle urbáře z roku 1629 také víme, že ostrovní areál na konci první třetiny 17. století zahrnoval letohrádek (Lusthaus), libosad či okrasnou zahradu (Lustgarten) osazenou uměleckými díly, ovocnou a kuchyňskou zahradu a též lednici (Eisgrube). Urbář z roku 1655, zhotovený po smrti Františkova synovce Maxmiliána II. z Dietrichsteina, zaznamenává, že „více je parků na Portzu s květinami a různými stromy osázený, tam je také k dispozici zámeček Lusthaus, před kterým jsou zahrady“.
František kardinál Dietrichstein je všeobecně známou osobou středoevropských dějin raného novověku. Cíleně a vědomě přenášel na Moravu dobové koncepty italské rekatolizační kultury, s nimiž byl důvěrně obeznámen. Kníže coby duchovní byl iniciátorem několika mikulovských sakrálních staveb, mimo jiné Lorety a areálu křížové cesty na Svatém kopečku. Letohrádek s ohrazením doprovázený dalšími stavbami a opulentními zahradami měl poukazovat na velkolepost a vznešenost stavebníka, knížete pohybujícího se ve společnosti nevyšších církevních i světských hodnostářů katolického světa.
Ruiny hospodářské stavby
Při východním pobřeží ostrova byla umístěna hospodářská stavba, jejíž podobu v 17. století jsme schopni rekonstruovat jen hypoteticky, jelikož se dochovalo pouze její torzo. Mapa ostrova z roku 1785 zde zakresluje stavbu velice úzkého protáhlého půdorysu, odpovídající délce strany protilehlého bastionového plató. V současné době se zde nachází již jen zřícenina patrové budovy, na kterou v jižním směru navazuje obvodové zdivo přízemního hospodářského stavení. Budova byla vsazena do obvodové ohradní zdi ostrova, k níž byly později přistavovány další hospodářské stavby. Na torzálně dochovaném zdivu patrové budovy jsou patrné zbytky sgrafitového omítnutí, omítkových šambrán a některé pozoruhodné prvky, především zazděné kruhové okenní otvory v přízemí východního průčelí orientovaného k hladině jezera.
Historický plán
Historický plán zobrazující možné úpravy ostrova do počátku 19. století. Využití ostrova pro trávení volných chvil a zábavu šlechty je doloženo v urbáři mikulovského panství již k roku 1629. Zde je popsán na ostrově letohrádek a zejména okrasná zahrada okolo. Významnou událost zažil letohrádek na Portzu, tentokrát již jistě i s mostem, v červenci 1672. V rámci příprav na návštěvu císaře Leopolda I. píše v instrukci kníže Dietrichstein mikulovskému hejtmanovi, že má „můstek na Insel vysypat drobným štěrkem z lomu (ovšem žádné velké kusy)“. Zdroj: MZA v Brně, fond F 18 Hlavní registratura Ditrichštejnů v Mikulově, Historický plán zobrazující možné úpravy ostrova do počátku 19. století, nedatováno, mapa 146. Upraveno.
V lokalitě Portz Inselu v období od 17. století docházelo k častým změnám průběhu hranice mezi územím našeho státu a Rakouska.
Tato hranice vždy současně tvořila hranici mezi panstvím Mikulov a rakouským panstvím Steinebrunn. Když ale František kardinál Dietrichstein spojil ve svých rukou držbu obou těchto panství, politická a majetková hranice se stala pouze teoretickou, ovšem s velkým symbolickým významem. Došlo tak totiž k naplnění knížecích ambicí dietrichsteinského rodu.
Pohledová mapa mikulovského panství zhotovená roku 1672 Clemensem Beuttlerem z Ebelberga pro knížete Ferdinanda z Dietrichsteina. Výřez dochovaného fragmentu zachycuje průběh moravsko-rakouské hranice v 17. století. Zdroj: Mapa mikulovského panství z roku 1672, sbírka Regionálního muzea v Mikulově, inv. č. 4872. Upraveno.